Co jsme se vrátili se Strakou z Doks,tak se začalo připravovat na předání techniky našim nástupcům,hledal jsem spoustu věcí co se mi poztráceli z výstroje,abych neměl dluh při odchodu z vojny. 2 služby dozorčího kuchyně.Tu druhou jsem skončil v úterý 20.srpna odpoledne v 15 hodin.Na klubu jsem si dal pár piv a šel spát.V noci kolem 1 hodiny nás vzbudili a okamžitě nástup na kinosál.Když jsme tam šli,nad hlavou nám nízko přelétávali dopravní letadla.Bylo to divné.Vellitel praporu nám přečetl rozkaz prezidenta republiky ,že jsme obsazováni a že se zakazuje odpor proti tomu .Všichni byli zdrceni,to nikdo nečekal.mezi důstojníky se sice vedly diskuze o politice,ale toto bylo i pro ně silný kafe.Moc se toho už nenaspalo,ráno jsem vstával brzy,protože jsem jel na posádku pro noviny.V Plzni byl ráno klid,tak jsem ukecal spojku ,aby mě zavezl k mé přítelkyni a stačil jsem jí říci co se děje.Její rodiče byli v Jugoslávii.Rusové v Plzni ráno nebyli,objevili se až před polednem před kasárnami,ale to už před vjezdem do kasáren stály 2 mostní tanky,který tam vytáhl z autoparku kpt.Klinger,jestli to byla jeho iniciativa nebo ne,nevím,ale každopádně z toho měl později potíže.Bylo plno emocí,tak jsme čekali na rozkazy.Rádia televize na útvarech jely naplno,všichni to hltali,ale vojáci byli v kasárnách.Jezdil jsem do města pro noviny respektive letáky které vydávali plzeňské tiskárny,takže jsem se dostal i mezi lidi na náměstí.Kostel na náměstí byl obehnán dřevěným oplocením,a to bylo doslova pobito legitimacemi Svazu Československo-sovětského přátelství.Všude se diskutovalo a my vojáci jsme dostávali od lidí cigarety i pivo se slovy ať vydržíme.Co jsem jim měl říkat,že plníme rozkazy velení.Důstojníci seděli na klubu ,voj.Alenka měl plno práce ,aby je uspokojil.Ty první 4-5 dní panovala mezi vojáky obrovská solidarita,pak přišly první deprese a flustrace z vývoje situace.Zajímavé bylo ,že ač všichni mluvili více či méně rusky,tak jsem dostal rozkaz tlumočit při jednání s ruskými důstojníky.Jejich hlavní tábor byl na kraji Chotíkova v lese u Bolevce.Byl jsem tam jen jednou,ale stačilo mi to.Ty kluci vůbec nevěděli kde jsou a proč.Nedovolili mi s nimi mluvit,nálada byla mrazivá..Stačilo mi to.Po týdnu jsme dostali rozkaz spolu s VB střežit Spořitelnu a banku na Slovanech,střídali jsme se obden.Na začátku září se vrátili poddůstojníci z Litoměřic a začali jsme jim předávat techniku,Bylo to dost hektické,ale už jsme se těšili domů.nepustili nás všechny,nejdřív šli kluci ze Slovenska,druhý den Moraváci, třetí den my ostatní.Hesla která jsem posbíral po Plzni jsem vytiskl na cyklostylu a potom na památku rozdal našim klukům na památku.Na Slovany jsem se již nikdy nevrátil ani na cvičení záloh. Po roce když jsme měli sraz v Plzni jsem tam zajel pro některé časopisy ,které jsem si nemohl odvézt.To už byl pplk.Dejl po smrti.26.9.1968 se za námi zavřela brána.

Kpt Hauzner byl až do roku 1991 velitel ženijně komunikační roty,se zaraženým postupem a hodností. Kpt Klinger byl myslím až do konce útvaru 1991 správce vodního cvičiště a ženijního skladu,taktéž se zaraženým postupem a hodností.Oba pohodoví chlapi.Hauznera po revoluvi rehabilitovali a dostal podplukovníka a dělal náčelníka ubytovací správy Slovanských kasáren.Klinger bohužel zemřel,ale nepamatuji, jestli se dožil rehabilitace.

Odcházel jsem do civilu na jaře 89. Velitelem útvaru byl mjr Voborský, náčelníkem štábu mjr Touš, politrukem mjr Bayer. Nevíte, kde je těmto lidem konec a co dnes dělají?

Děkuji, Daniel Rychlík, spojař vel.čety, jaro 87 - jaro 89

Veru, spomínam si na nich, ako na kolegov, Hauzner bol fajn a Klinger, to bol taký otcovský typ, veru, s gazdovstvom na vodnom cvičišti...pekných pár chvíľ som tam strávil s pontónkou... :-)

Po návratu z NDR jsme se usilovně připravovali na odjezd na letní soustředění do Liblína.7.6.1968 útvar se přesunul na místo.Byl jsem tam 13 dní,usilovně se cvičilo,hlavně pontoňáci.Protože Liblín je místo odkud pochází náš rod,tak jsem taky rozjel pátrání po předcích.V neděli 16.6 bylo v místě Boží tělo,církevní svátek a tam jsem požádal místního faráře o rozhovor na toto téma,ZVP jsem to řekl,aby se nedivil-neměl námitky a tak následující den jsem šel na faru,já bezvěrec,funkcionář ČSM a pan farář-to byla kombinace,dostal jsem sklenku mešního vína ale nepomohl mi nijak,protože matriky z fary byly staženy do archivů.Hned nato jsem dostal rozkaz vrátit se na útvar kvůli odvelení.V Plzni mi nařídili přesunout se do DOKS u Máchova jezera na práce zvláštního určení,jel jsem tam s Jardou Strakou s autobagrem po vlastní ose.Vel .vozu byl por.Jiří Holub,který nás tam měl předat,kompresor a nářadí jsem měl dostat na místě.Bylo to na dlouho,až do 1.8.Všechny moje plány tak vzaly vniveč.Byli jsme odveleni do VZS-020/vojenské zkušební středisko/,sídlo měli v Břežanech,kousek od Doks. Tam nás Holub předal a dostali jsme se Strakou úkol budovat souběžně se státní silnici tankovou dráhu pro zkoušky T-55M,který tady měl být zkoušen.Práce to byla zajímavá,měl se strhnout svršek zeminy,a pokud by byla skála,tak rozbít sbíječkou.On tam žádný šutr nebyl ,jen samý plavený bílý písek- hodně tak jsem Jardovi pojížděl bagrem,aby to šlo rychleji.Sem tam se u nás zastavil nějaký náklaďák protože už to nebylo kam dávat,tak dostal fůru,my dostali nějakou korunu a nebyli jsme tak zcela závislí na žoldu.Spali jsme na ubytovně v Doksech a po pár dnech si nás zavolal náčelník/myslím že to byl plk.Vodička,nejsem si jist/ a řekl nám že v Doksech žádní vojáci nejsou, tak by byl vhodný civil,ten jsme pochopitelně neměli.Poslal nás na otočku pro něj,já do Sokolova a Jarda do Levoče.To,byla bomba.V tom výzkumáku jsme taky viděli zbraně,který jsme neznali,řekli nám že se tam zkouší i to co bylo ukořistěno ve vál.konfliktech v cizině.Pro nás platila pracovní doba jako pro ostatní zaměstnance a potom jsme si mohli dělat co chceme.Byli jsme na Máchači,bylo léto,tak co ještě chtít.Bohatě jsme to využili,víc jsme si na vojně nemohli přát.V letním kině tam tehdy dávali první díl Angeliky ,markýzy andělů.Peněz bylo dost,něco za písek a jednu sobotu a neděli jsme bagrovali základy pro chatu nějakému vys.důstojníkovi z Mimoně.Jeho paní byla moc milá ,dostali jsme parádní oběd a ještě nějakou korunu.Byl nás tam zkontrovat por.Holub,vel.si nás chválil a protože se měl vrátit zpět až druhý den ,tak jsme ho pozvali do vinárny Bílý kámen.Tam už nás znali,no a když servírka řekla-kluci jako obvykle,tak se mu kroutili oči kvůli placení.Ujistili jsme ho,že je náš host.,pak už to bylo dobrý.Ptali jsme se jak to bude dovolenou ,kterou jsme ještě neměli vybranou,tak řekl že nás na rotě potřebovat nebudou,že to domluví.Po ukončení prací na tankodromu nám udělil dovolenou náčelník výzkumáku a přidal nám tři dny navíc.Týden jsem byl s kamarádkami na Sedlici u Blatné,tam jsme měli šachetní rekr.středisko,kde mě znali,tábořili jsme u rybníka a moc se mi na útvar nechtělo,jedině mě hřálo,že to máme za pár.Jaký obrat to vezme za pár dní ,to jsem netušil.

Konečně jsem se dostal k tématu,které pro pozdější naše následovníky na vojně určitě budou vypadat jako fantasmagorie,ale kdyby nebyl srpen 1968,tak by to mohlo pokračovat dále.Díky uvolnění pol.situace mohlo i v armádě dojít v posunu myšlení některých velitelů a k pochopení potřeby povzbudit aktivity vojáků.Pochopitelně musel být souhlas vel.struktury, pochopitelně pod patronací ČSM.Byly na to potom kriteria,voják nesměl být kázeňsky trestán apod.To se dalo všelijak obejít ,ale v podstatě strávit sobotu a neděli v lese mezi kamarády bylo to,co nás vzrušovalo..Ještě jako bažanti jsme měli možnost přesvědčit mjr.Dejla,že to myslíme poctivě, protože jsem měl zázemí v Plzni a dobře jsem znal okolí Boleveckých rybníků ,tak nám umožnili strávit venku sobotu a neděli do Vel .pondělí u táboráku a kytary.Bylo to na Velikonoce 25-27.03 1967.Na návštěvu za námi přišel mjr.Dejl s rodinou ,dostali opeč.buřty ,zahráli jsme ji na kajtru,,a hlavně u pí Dejlové jsme získali důvěru.Jim tehdy bylo okolo 38 let,byli staří jako naše rodiče,ale hlavně ta důvěra výrazně stoupla.Potom byla dlouhá pauza až do příštího jara,kdy se to trochu více rozjelo,jednak jsem byl dost mimo útvar,pak se chystal odchod do civilu našich mazáků,potom opět odvelení,takže až na jaře 1968 došlo k obnovení myšlenky trampingu v zeleném.protože v rámci divize jsem se znal s mnoha vlivnými lidmi ,iniciativy se chopil por.Šťáva z vú 8015 a tak v dubnu a květnu 68 jsme byli celkem 4x/2x na hradu Buben,1x na Hracholuskách,1 x na divizním potlachu/dokumenty si můžete prohlídnout pod mým jménem-nástup 1966-Pavíza/.potom bohužel následovala voj.klasika,příprava vodního soustředění v Liblíně a moje bohužel další odvelení,takže pro mne trampování na vojně skončilo.Oni určitě pokračovali.Měli jsme připraven návrh na domovenky-VTO Kamarádi,ale to už jsem nestihl.Přesto bych chtěl říci ,že pro nás trampy na vojně to byl neskutečný a nezapomenutelný zážitek na celý život.Po srpnu šlo všechno do háje,ale my mířili do civilu.

Když se řeknou zlatá šedesátá,tak možná někdo řekne to nebylo možný.V roce1963 mě vyhodili z nedělních čajů za propagaci amer.způsobu života-tancoval jsem rokenrol.O dva roky jsme na průmce v Lokti pořádali majáles a už se hrál bigbít bez problémů.Sem tam se vedly diskuse o dlouhých vlasech,v Mladám světě každý týden byl přehled v písničkách-rubrika Houpačka,byla trampská stránka s písničkam /z tý doby je třeba Bedna od whisky/,jezdilo se autostopem na knížku s kuponama,trhali se kilometry,ty si vylepovali řidiči a posílali do soutěže.A když jsme byli dobře rozjetý ,tak se šlo na vojnu .Háro dolů a bylo to.Dost se toho dělalo přes ČSM,na škole by to bez něj nešlo.Tramping byl solo ,ten jel svým vlastním životem.Na vojně se nás pár sešlo co jsme se znali z čundru.Na jaře 68 se toho hodně dělo v politice,armáda jela podle svýho,ale už taky něco bylo znát.Od února do půlky května to byl celkem běžný kolotoč,dělali jsme s klukama vzorný družstvo,ale když potom za to byla zvl.dovolená ,já pět a oni tři dny plus cesta ,tak přestali remcat.V květnu 68 jsem byl vybrán do delegace,která jela do Drážďan na setkání mládeže armád varš.smlouvy.Abychom reprezentovali ČSLA tak jsme dostali fungl nový uniformy/ty se potom začali fasovat až po nás/byla k tomu lodička a pro bílou dederonku jsem jel na otočku domů/Největší sranda byla v Německu,tam tyhle uniformy byly poprvé,Rusové ve vysokých botách a v gymnasťorce,Němci jako wehrmacht a nás považovali za amíky.když se dala lodička pod nárameník,tak to nemělo chybu,No užili jsme si to.Na rotě to jelo bez závad,kdo něco přivezl z domova,tak cigarety a peníze byly jasný,ostatní šlo na cimře do placu.A balíky byly totež,Hodně kluků bylo z venkova,tak jsme nestrádali.Jeden kamárád měl zvláštní zvyk s cigaretama ,kouřil startky,bal.20 ks,vždy si odtrhl vršek ,vyndal jednu a řikal ,kluci ,mám posledních devatenáct,nemohu vám dát.bylo vymalováno.Příště další.

Velitel strojní roty byl npor.poté kpt.Milan Šurý,byl o necelých deset let starší než my.Byl to velitel přímý ,žádný z těch co buzerovali,vyžadoval kázeň,ale byl rozumný.Myslím ,že po těch tolika letech můžu říci,žemi bylo ctí pod ním sloužit.Po našem odchodu byl později ZVP praporu,a poté dle mých informací vel.posádkové zprávy v Plzni.Dnes jsem mluvil s jeho synem a bohužel mi sdělil že zemřel v dubnu 2009 ve věku 70 let.Technikem roty tehdy byl por.Houb Jiří,dobrý odborník na stroje ,rozuměl tomu a taky se snim dobře vycházelo.Později byl rovněž ZVP.Na začátku 80.let zahynul na cvičení varš.smlouvy někde vNěmecku.Prřmáčkl ho náklaďák.Škoda.No a výkonným praporčíkem byl nprap.Rosenfelder Jan alias Pupina.TO byla nepřehlédnutelná postava nejen na útvaru ale i v celé posádce.Byl to bodrý chlapík s určitým svérázným humorem,jak vysoký ,tak tlustý,Na rotě jsme s ním vycházeli dobře.Měl ale jednu chybu,jak mu dali službu dozorčího posádky tak se v Plzni děly věci.Tradovalo se něm,že se vsadil s vel .věznice nprap.Toupalem ,že přivede posbírané hříšníky z Plzně k base a on to vyhrál.Přivedl jich sto ve tvaru a se zpěvemJinak měl pro ženy velké charisma.,s našimi mazáky se vsadil,že sbalí ženskou na kterou ukážou-vyhrál.Pozoruhodný člověk byl mjr./pplk/Dejl Jan.Tvořil takovou protiváhu vel.praporu a ze své funkce ZVPl byl opravdu dobrý chlap.Docela byl pro novoty a hodně nám pomohl při čundrování na vojně.O tom napíšu zvlášť.Zemřel nedlouho po našem odcodu do civilu.Ž ho měli všichni rádi svědčí i to potom jeden z harmonikářů z útvaru po jeho smrti šel k paní dejlové do domu a hrál jí na schodech smutné písníčky.Myslím ,že jsme měli opravdu kliku na dobré velitele,a nedá se na ně zapomenout

Dostali jsme na útvaru rekonstruovaný klub.Krásné kino na tehdy moderní formát,důstojnický klub,knihovnu a výčep pro mužstvo.V knihovně byly k mání časopisy co tehdy vycházely a byla docela slušná výpujčka,hlavně detektivky.Program kina určovala divize, ale promítali se filmy tehdy zcela nové.codili k nám i kluci z ostatních útvarů na Slovanech.jenom krátký výčet co se tehdy promítalo,pravidelně středa ,sobota.takže duben-květen 1968-\Děti kapitána Šmidta,Soukromá vichřice,Potom nastalo ticho,Tudy prošla žena,Noc bez konce,Hra bez pravidel,V 5 hodin odpoledneProbuď se a zabíjej,Hotel pro cizince,Pohrdání,Jak se zbavit Helenky,Byla jsem tu šťastná,Smrt byrokrata-docela slušný přehled tehdejšího filmu.Chodily i rodiny důstojníků.Na klubu šéfoval vojín Alenka ,byl to barman z Prahy,ten tam měl slušný kšeft,dělal důstojníkům minutky .Jinak jak jsem už psal, byla možnost do divadla a pod.měl vždy pivo a tvrdý,takže i pro nás.Obyčejně se tom večer to tam z rot sešlo,harmonika a Na starý mohelně a už to jelo.Obvzlášť rok 68 tomu napomohl,všechno se trochu uvolnilo,Ale na na útvaru to jelo dál podle pravidel.

Vrátil jsem se z odvelení a konečně jsem začal pořádně zaškolovat.Šlo to poměrně rychle a já byl rád ,že konečně za mne někdo zaskočí.Pohyboval jsem se mezi knihovnou ,ČSM,kulturou,klubem.Do služby na rotu nebo jiných jsem už nechodil,vyjímka byla dozorči kuchyně přes sobotu a neděli.U,,nás na útvaru bylo pomalu pravidlem v neděli řízek,takže jsem na rotu večer obyčejně přinesl láhev od okurek plnou řízků.Obyčejně se v neděli škvařilo sádlo,škvarků bylo dost a na rotě byli rádi za to co jsem přinesl.Na začátku března jsem dostal 4 dny zváštní dovolené domů a po návratu opět kolotoč služeb v,do května každý týden v kuchyni alespoň jednou .Jedna z mých povinností knihovníka byla že každé ráno jsem jel s motospojkou pro noviny na posádkové velitelství.Do to ho přišly drobná odvelení na práce/1-2 dnyJednou jsem odjel na Bory ,kde jsem musel narychlo navrtat díry pro upevnění pamětní desky popravených a umučených důstojníků 2.pěší divize za II.svět.války .je umístěna vedle bývalé brány do kasáren a je tam dosud.V JZD Družba zase potřebovali pomoc při stavbě studny,opravdu jsem se nenudil.